Od pimprlat ke znovuobnovení skautingu

Skupina dětských herců loutkového divadla  v divadélku (agitačním středisku) v Jagellonské ulici byla založena  zkušeným skautským vůdcem Josefem Zikánem – Bobrem na podzim roku 1958 z chlapců žižkovských a vinohradských škol. Z této “Družiny zlatého (nebo) stříbrného odznaku” Bobr záhy vytvořil turisticko-tábornický oddíl, pozdější Jedničku. Za datum vzniku oddílu lze podle kroniky (Skautský archiv) považovat neděli 26.4.1962 9:45 SEČ. Od prvopočátků oddílové historie se klubovna Jedničky nacházela v Nitranské ulici č. 15 (a tomuto účelu sloužila nepřetržitě až do r. 1998, kdy se restituenti domu rozhodli pod vidinou zbohatnutí oddíl vystěhovat – od té doby jsou prostory pusté)… Jako tábornický klub byl oddíl organizován pod TJ Spofa Žižkov. Kromě chlapeckých družin měl i dívčí družinu a družinu mladších chlapců ve vlčáckém věku. Jednička poprvé tábořila v podsadovém táboře v roce 1964.

První krůčky nového oddílu

Náladu a přerod loutkářské skupiny v oddíl zachytil 20.4.1962 v oddílové kronice Oskar:

“Neděle 26.4.1962 devět hodin evropského času….půl desáté a ve 3/4 konečně očekávaný s.Zikán. Tajemně nás pozvav dál, nabídl nám židle. Konečně je to ono. Z aktovky se vynořila obálka a z ní růžový papír. “Tak jsem si vás pozval na přání některých z vás, abychom se dohodli, budeme-li jezdit do přírody, nebo hrát divadlo. Začíná jaro a my budeme jako skunkové zalezlí v agiťáku každou neděli? Já bych navrhoval jezdit ven, v neděli v létě stejně na hraní nikdo koukat nebu- – -” Jeho řeč byla přehlušena huronských hlasů jásotem. Zeď byla prolomena. Mimo maňásků bylo vše uloženo do bedny a skříně. A ten růžový papír. Ten se naplnil našimi podpisy. Byla to ustavující listina“. Takto romanticky tedy začalo dobrodružství kluků pozdější Jedničky kolem jejich Rikitana…

Oddílu nabídli pomocnou ruku roveři z RS Dakota, vzniklého 1. března 1959 z popudu Ivana Makáska – Hiawathy. Kmen tvořili Ivan Dobrovolský – Orko, Václav Miškovský – Unkas, Michal Miškovský – Bimbo/Bimbas, Zdeněk Ruffer, Ivan Kajtmann – Kajman a další. Orko a bři. Miškovští byli odchovanci známého katolického střediska Maják. Programem RS Dakota bylo obnovení skautingu a tím i napravení křivdy spáchané režimem na mládeži. V roce 1965 se roveři z Dakoty jako instruktoři ochrany přírody stali v Jedničce vedoucími družin Lišek / Lišáků, Medvědů a Vlků a pomáhali Bobrovi vést a dále formovat oddíl. Druhá skupina kamarádů, která později vytvořila samostatný Trampský kmen Dakoty (TK Dakota) se nezapojila přímo do oddílových činností a aktivit k obnovování skautingu, ponechala si větší nezávislost, a oddílu podle potřeby vždy spolehlivě pomáhala. Tuto skupinu tvořili zejména Milan Hofmann – Bowery/ Kaktus/ Kostěj, + Hynek Spurný, Mario  Vlček, Alexej Pešek – Rumcajz, a další. Bobr a jeho spolupracovníci samozřejmě také pozorně sledovali tehdy marnou korespondenci pozdějšího náčelníka exilového skautingu Miloše Miltnera– Jestřába, probíhající v letech 1964 – 1967 s presidentskou kanceláří o možném obnovení Junáka.  Jestřábův tehdejší oddíl č.26 nebyl součástí psohlaveckých struktur, ale byl označován za oddíl “přidružený”, stejně jako později oddíl č. 144. Bobr se přátelil s cestovatelem, absolventem WoodBadge kursu v Gilwell Parku (1922), a zakladatelem českých Lesních škol Františkem Alexandrem Elstnerem, který metodicky pomáhal vytvářet psohlavecké společenství. F.A. Elstner byl čestným náčelníkem Svazu Junáků-Zálesáků, existujících od 5.4.1968 v rámci Svazarmu – Svazu pro spolupráci s armádou jako alternativní skautská organizace, vedená MUDr. Karlem Šubrtem.

V létě 1965 vznikl na táboře 1. oddílu projekt společného tábornického klubu, složeného z více spolupracujících oddílů. U jeho zrodu stáli vedle Bobra další vůdci ilegálních skautských oddílů – Ivan Makásek – Hiawatha, Jiří Zachariáš – Pedro, Jiří Kafka – Kazatel (později přezdívkou Owígo) kteří se rozhodli spojit své oddíly do jednoho uskupení. Po zásadní poradě, konané na tomto táboře, vznikly první oddíly sjednocené v Tábornickém klubu Psohlavci.

Z Jedničky odešli Lišáci a Vlci a stali se základem 2. oddílu Psohlavců, družina Medvědů položila základy budoucího 3. oddílu Neskenon, číslo 4 obdržel oddíl Delfín – vlčata Míly Kramáře, 5. oddíl vedl Jiří Zachariáš – Pedro, Pedrák, vodácky zaměřený 6. oddíl při ČSAV Jiří Kafka – Kazatel – Owígo a 7. oddíl vytvořily dívky (na Hiawathův návrh užívající označení Dívky táborového ohně), které měly původně v Jedničce samostatnou družinu. Do podzimu 1965 tak Psohlavci čítali sedm oddílů a v červnu 1967 jejich status “Tábornického klubu Psohlavci” oficiálně schválil Městský výbor ČSM. Oddíly spojovala společná idea a metodika (obdoba skautského zákona: Třináctero Psohlavců, slib, slibový odznak – středový štít odznaku Junáka našitý na středu levé kapsy krojové khaki košile, hnědé manšestrové kraťasy, v praxi často doplněné opaskem polských harcerů, a hnědý šátek s turbánkem. Zamýšlené slibové kovové odznaky měly mít podobu látkového slibového odznaku v přiměřené velikosti a měly být nošeny nad levou kapsou shodně, jako současné skautské slibové odznaky. K jejich výrobě však již nedošlo, protože vývoj událostí byl rychlejší a Junák jako organizace povstal oficiálně z popela… Stezky obětavě vytiskl Michal Miškovský – Bimbo, který také každý měsíc vydával střediskový zpravodaj Kruh.

Počátkem února 1967 byli Psohlavci obohaceni další významnou skupinou skautských spolupracovníků – vůdců a roverů z bývalého 34. střediska Ostříž, sestávajících z propuštěných vězňů komunistického režimu –  muklů Oldřichem Rottenbornem – Hobbym (*25.3.1931), Františkem Bobkem – Stopařem, Karlem Hodáčkem – Kondorem a Miroslavem Koptem – Orlem (*1935 + 14.7.2020), a dalších, kteří za sebou již měli mnohaletou zkušenost v jáchymovských pracovních táborech za protikomunistickou a ozbrojenou činnost. Tímto krokem Bobr vědomě a odvážně integroval do psohlaveckých struktur protirežimně orientované spolupracovníky. Ostříži byli součástí Psohlavců do dubna 1968, jako první skupina po oficiálním obnovení Junáka Psohlavce opustili, aby obnovili své domovské a dodnes úspěšně působící 34. středisko Ostříž; je pochopitelné, že přátelství všech, vzniklé v této době, mezi nimi přetrvalo.

Společný slib členů psohlaveckých oddílů 1965 – 1968:

“Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe.

• zůstat věrným členem svého oddílu a pracovat pro jeho rozvoj
• plnit povinnosti vlastní a zachovávat Třináctero Psohlavců,
• duší i tělem být hotov pomáhat bližnímu”.

Třináctero Psohlavců:

1. Budu pravdomluvný, čestný a poctivý.
2. Budu věrný svému oddílu, rodině a vlasti.
3. Budu užitečný svému okolí a ochráncem slabších.
4. Budu si vážit každého přátelství.
5. Budu zdvořilý a ukázněný.
6. Budu chránit krásy přírody a výsledky lidské práce.
7. Podřídím se příkazům rodičů a vedoucích.
8. Neztratím dobrou náladu ani v neúspěchu a v nesnázích.
9. Budu dobře hospodařit s penězi, věcmi a svými silami.
10. Budu pečovat o zdatnost a čistotu svého těla a ducha.
11. Budu střídmý a nepoddám se špatným návykům.
12. Budu snášenlivý a rozvážný.
13. Budu statečný a obětavý.

Zlatá éra Psohlavců

Do roku 1968 se stalo členy Tábornického klubu 13 psohlaveckých oddílů s přibližně 700 členy. Tyto oddíly měly hlavní slovo při obnovování Junáka. Na setkání spolupracujících oddílů a besedě o woodcraftu, konané dne 12. března 1968 v posluchárně Neurologické kliniky v Kateřinské ulici veřejně ve skautských krojích se dosavadní Tábornický klub Psohlavců oficiálně prohlásil za Junácký klub Psohlavců. Druhý den o tom vyšla ve Svobodném slovu krátká zpráva, uvádějící, že Psohlavci již sdružují téměř 40 (!) oddílů. Psohlavci byli přímo ovlivňováni také řadou bývalých činovníků Junáka – náčelníkem RNDr. Rudolfem Plajnerem – Tátou (působil jako učitel letech 1959 – 1961 na osmiletce ve Vraném nad Vltavou), prof. Františkem Němcem – Stříbrným lišákem, JUDr. Karlem Skálou – Čílem, PhDr. Karlem Průchou – Rolfem, Jaroslavem Foglarem – Jestřábem, Františkem Alexandrem Elstnerem (absolventem Gilwell Parku, zakladatelem čs. Lesních škol a starostou Svazu Junáků-Zálesáků Svazarmu), Ing. Karlem Švehlou – Charliem (členem náčelnictva 1968 – 1995 a autorem nového systému stupňů zdatnosti po r. 1990) a dalšími, kteří se podíleli na aplikaci skautské ideje, vytvoření metodiky klubu a výchově jeho rádců. Po schválení všech kroků s náčelníkem Junáka RNDr. Rudolfem Plajnerem v jeho vilce v Lukách pod Medníkem tlumočil Hiawatha Psohlavcům: “Teď, nebo nikdy! Máte pravdu. Doba už je zralá, vyřiď, prosím, Bobrovi a vaší radě, že začínáme!”

V únoru 1968 vznikl v klubovně v Nitranské ul. 15 Junácký manifest (neslučovat se stejnojmenným Junáckým manifestem, vydaným 16.1.1948 brněnskými činovníky – komunisty. Citujme z tohoto dobového “rudého” dokumentu: … „Junák se doposud zcela nevypořádal odpovídajícím způsobem s revolučními změnami, které nastaly v roce 1945…”), V psohlaveckém Junáckém manifestu byla striktně odmítnuta kritika skautingu jako buržoazního hnutí. (Cit: ... „Československý Junák, který nepřestal nikdy právně existovat a jehož rozpuštění bylo aktem administrativního nátlaku, se opět hlásí k životu. Znemožnění jeho činnosti by značně poškodilo vývoj celých generací naší mládeže a způsobilo by našim národům nenahraditelné škody. Napravme křivdy a zachraňme vše, co lze ještě zachránit…“.

„Zaplál oheň divukrásný v naší zemi krásné….”

Generační závazek z Domoviny: „Zaplál oheň divukrásný v naší vlasti krásné, naší vinou, přísaháme, nikdy neuhasne…“

Psohlavci kompletně zorganizovali celorepublikové setkání vůdců v závodním klubu Tesly Holešovice Na Maninách 32 v Domovině, na kterém došlo k obnovení Junáka 29. března 1968. Pamětníci vzpomínali na nadšení a činorodou atmosféru celého setkání. Řízení organizace bylo až do III. sněmu svěřeno činovníkům, kteří své funkce zastávali v roce 1948, vedením pražské Svojsíkovy oblasti byl pověřen Bobr. Psohlavcům bylo přiděleno označení “1. středisko” v rámci nové organizační struktury Junáka. Za činnost při znovuobnovování skautingu byly jeho oddíly dekorovány Medailí díků (Jednička, Neskenon, Pětka). Zlatá éra činorodého psohlaveckého klubu paradoxně skončila znovuobnovením Junáka. Psohlavci byli u všech důležitých událostí (kolportáž časopisu Junák, různé pořadatelské služby, pomoc při organizaci sbírky na obnovu zlatého pokladu republiky…), což zejména pro dospívající členy nebylo snadné a vždy příjemné-rádi by pokračovali v dosavadní tábornické činnosti. Bobr pro svoji neutuchající aktivitu v novém Junáku (vedení Pražské oblasti, práce redaktora časopisu Junák, organizace Přechodu Brd a desítky drobných komerčních nápadů konaných ve prospěch Psohlavců a Junáka) neměl již mnoho času na vedení oddílu, a vznikala i nedorozumění osobního (nejen generačního) rázu. Řadě členů se příliš nelíbil překotný a masový rozvoj hnutí. Kladli důraz spíše na kvalitu členů než jejich množství.  Proto 8. dubna 1968 vedení střediska převzal Ivan Makásek – Hiawatha, vystřídán po krátkém čase Jiřím Zachariášem – Pedrem.   

Kromě zmíněného setkání v Domovině v březnu 1968, které je považováno za faktickou obnovu činnosti Junáka, byť v té době dosud jeho stanovy nebyly oficiálně schváleny, pořádali Psohlavci mnohé akce, na nichž reprezentovali znovuobnovený skauting. Kromě své pravidelné činnosti to byly například:

Každoroční Memoriál Jardy Lomberského. Předčasně zesnulý Jaroslav Lomberský – Miki (1939 – 1961) byl členem Bobrova oddílu ve smíchovském středisku Slunce v letech 1947 – 49. Od roku 1964 byl konán každoroční štafetový družinový závod 6 x 60 m, věnovaný jeho památce. Více: https://www.svazskautu.cz/historie/lilie-pod-klopou-lilie-za-mrizemi/23a-vzpominka-na-mikyho/

Pietní akt 21.3.1967 u pomníčku št.kpt. Václava Morávka (https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/v-prestrelce-padl-vaclav-moravek). Bobr s podporou dalších oddílů zorganizoval pozoruhodný večerní pochodňový průvod z Letné na Prašný most, kde v přestřelce v r. 1942 padl jeden z legendárních členů zpravodajské skupiny, nazývané Tři králové, odbojář št.kpt. Václav Morávek. Přibližně 200 členů Tábornického klubu Psohlavci v krojích, označeni pochodněmi ukázněně a mlčenlivě prošli trasu za pozornosti kolemjdoucích a neohlášený pochod zakončili pietním aktem u pomníčku, který dnes již stojí vzhledem ke stavebním úpravám okolí na jiném místě.

Čestná stráž na Pražském hradě během volby presidenta Ludvíka Svobody 30.3.1968 (zástupci 1. a 11. oddílu byli na Hradě přivítáni bouřlivým potleskem přihlížejícího publika). následoval průvod Prahou.

Dne 8. 2. 1969 Psohlavci zorganizovali první skautský Přechod Brd, představující protest proti sovětské okupaci Československa. Přechodu Brd se zúčastnilo 1300 skautů a skautek a vytvořili tak dodnes živou tradici , i když dnes již přínos Psohlavců není zmiňován.

Krátký reportážní film o III. sněmu Junáka v roce1968: https://youtu.be/75QmKboJjLA, pramen Youtube – Skautský Institut Praha – ve filmu je několik záběrů Josefa Zikána – Bobra.

V roce 1969 se nakonec 1. středisko Psohlavci, čítající již 15 oddílů, rozdělilo na tři: menší středisko Psohlavci (vedla prof. Žofie Sochorová, roz. Macháčková /*1929, +2022/ a polonista Dr. Karel Oliva *1927 +2005), 3. středisko Tecumtha s oddíly Neskenon, Šavani, Dakota, OS a Venedi zaměřenými indiánským směrem, a 30. středisko Spirála (4., 5. a 11. oddíl Psohlavců, nově 144. oddíl Pavla Mareše – Pastorka se zástupcem Mariem Faturíkem – Sokratem (*1949), které se pevněji drželo foglarovských metod. Původní vůdce 144. oddílu Rudolf Březina (*1932) jako významný petrochemický osborník emigroval v roce 1968 s celou rodinou do arabských zemí, Pavel Mareš (*1944) emigroval ještě v srpnu roku 1968, a přes Rakousko se dostal do Austrálie (Perth); později pracoval na australských polárních základnách. Spirálu vedl Jiří Zachariáš – Pedro. Rozdělením střediska paradoxně Psohlavci naplňovali jeden z významných úkolů skautingu – rozšiřovat své působení a umožnit tím většímu množství mladých lidí účast na svých aktivitách.

Opět do ilegality...

Ukončení činnosti Junáka v roce 1970 představovalo další ránu do psohlavecké soudržnosti. Přežívající oddíly Psohlavců se po roce 1970 snažily uchránit svoji existenci, vystaveny pozornosti normalizační společnosti a většinou žily izolovaně svým vlastním životem v různých organizacích (TOM, ČSOP, Svazarm, existenčně i v Pionýru) v politicky nevlídném prostředí tak, aby na sebe příliš neupozorňovaly a neohrozily tak vlastní existenci, ani existenci ostatních psohlaveckých oddílů. Skautská lilie však kvetla v srdcích jejich vedoucích a členů i nadále, uhlíky doutnaly ve skrytu, připraveny znovu vzplanout, jakmile to bude možné. Ne všechny oddíly střediska přečkaly dlouhou dobu třetího potlačení činnosti Junáka, avšak mnohé z nich opět nastoupily na skautskou stezku v roce 1990 po pádu komunismu v Československu. Po roce 1989 se tyto oddíly vrátily do Junáka, v dalších vznikly v době přerušení činnosti unikátní výchovné systémy, loajalita k oddílu přerostla loajalitu k organizaci a zvolily samostatnou existenci.

Ukončení činnosti

Po roce 1990 bylo 1. středisko Psohlavci nostalgicky obnoveno Obvodní radou Junáka Praha 2. Oddíly, které do té doby přežily v jiných společenstvích se již do obnoveného střediska nepřihlásily – za uplynulých 20 let si vytvořily vlastní vazby a novou tradici, jejich vedoucí se mezi sebou neznali, tudíž chyběla motivace k novému spojování. Nebyla zde ani osobnost srovnatelná s Bobrem, která by energii k vytvoření “nových” stmelených Psohlavců věnovala. 1. středisko Psohlavců tak bylo obnoveno několika činovníky, kteří chtěli nostalgicky zachovat historickou prestiž tohoto uskupení. Nové oddíly, přešlé z Pionýrské organizace neměly již žádné vazby na původní středisko ani jeho historické oddíly, a ani přes snahu svých vedoucích nedosáhly významné úrovně. Z důvodu nedostatku členů bylo v roce 2006 Obvodní radou Junáka Praha 2 středisko rozpuštěno a Psohlavci zanikli. Po desetiletích tak zmizela ze skautského hnutí legenda, vzniklá z touhy přiblížit mládeži zakázaný skauting. I když je v současném Junáku historie Tábornického klubu Psohlavců opomíjena a prakticky ignorována, protože jeho představitelé vždy kráčeli vlastní cestou a snažili se o obnovování skutečného skautingu bez zátěží totalitní minulosti https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1301/014-024.pdf, máme za to, že by neměla být odsunuta do ústraní. Myšlenka, která významně inspirovala a iniciovala obnovu Junáka v letech 1968 – 1970 dnes žije v řadě aktivních oddílů, vzešlých z psohlaveckého podhoubí, v desítkách mužů a žen, jež tato zkušenost služby české mládeži v prostředí totality zformovala, a ve stovkách srdcí jejich odchovanců, z nichž mnozí dodnes pokračují v díle započatém svými předchůdci. A to je vlastně velmi optimistický odkaz budoucím skautským generacím chlapců a dívek v našich oddílech…